Všechny diskuzní příspěvky jsou volně přístupné, tzn. že pro čtení příspěvků není nutná registrace.
(tedy vytvořit si
osobní účet). Pak už jen stačí
Dr. Miroslav Kodytek mi způsobil v porodnici v Opočně celoživotní trauma. Byl vzteklý, že jsem ho probudila ve dvě ráno. Ležela jsem tam na oddělení na udržování. Chtěli mi zastavovat porod, aby dítě ještě vyrostlo v břiše, přestože to bylo jeden den před termínem. Ultrazvuk předtím vypočítal předpokládanou váhu 2,50 (skutečná hmotnost pak byla 2,70). Když zjistil, že porod už zastavit nejde, byl vzteklý ještě víc. Jeho sarkastické poznámky, arogantní chování a ponižování při mém porodu se mi stále vrací jako noční můra. Znemožnil mi, abych zatelefonovala manželovi, aby za mnou přijel do porodnice. Ponižoval mě a zesměšňoval. Měla jsem jediné hlasité přání - aby mi dali miminko do náruče, až se narodí. Ani toto přání mi nesplnili, přestože dítě bylo naprosto zdravé (známky 9,10,10). Okamžitě dítě odstřihli a odnesli pryč. Když jsem se ptala sestry, která dítě odstřihla, co se mi vlastně narodilo, odpověděla, že neví. Obrovský nástřih hráze byl asi pomstou za to, že jsem je ve dvě v noci vzbudila, když spali. Půlhodinové šití bylo horší než samotný porod. Nevím o žádném umrtvení, cítila jsem každé píchnutí jehlou, každý steh, a byla jich spousta. Chtěla jsem přirozený porod, ale všechno bylo přesně naopak. Přivázané nohy, kapačku do ruky, nastřihování, skákali mi na břicho.... Z té hrůzy jsem dostala nervový šok a nohy mi samy skákaly po stole a nešlo to zastavit. Dítě mi potom sebrali, nedali mi ho na pokoj, a nechali ho dvě noci plakat hladem. Přinesli ho jen třikrát ve dne na kojení, z toho jednou spalo tak tvrdě, že nešlo vůbec probudit ani nakojit. Opočno pro mne znamená ten nejhorší možný zážitek. Je to už patnáct let, ale stále myslím na tu hrůzu, brečím kvůli tomu a je to pro mne noční můra. Jediné, co mě asi zachránilo, abych se z toho naprosto nezbláznila, bylo to, že při šití přišla dětská sestra Markéta (nebo to byla dětská lékařka, já nevím), držela mě za ruku a mluvila na mě. Chci jí za to poděkovat, příjmení bohužel nevím. Vyprávěla jsem vám svůj zážitek, snad mi to pomůže, abych se s tím nějak vyrovnala. Když mi odepíšete, a svěříte svou zkušenost, budu ráda. Kéž by to zlo bylo potrestáno, snad bych pak nalezla klid v duši.
