26.12.2009: SOBOTA, ZMOCNIL SE MĚ STRACH A PANIKA

Cestou do porodnice byla vidět na Markovi zvyšující se nervozita. Když se mu na přechodu neuvěřitelně courala chodkyně, která snad měla i upito, začal nadávat. Následně nás v nemocnici nepustil vrátný hlavním vchodem, poslal nás, ať jedeme oklikou přes boční vchod. Vůbec ho nezajímalo, že rodím, hlavně že nemusel zvedat závoru. Marek měl v tu chvíli sto chutí vylézt a jednu mu vrazit.

Asi v 19 hodin mě přijali na porodním oddělení. Sestřičky byly příjemné, přestože byl sváteční večer. Vítaly mě se slovy, že se dnes s rodičkami roztrhl přímo pytel, že mají za sebou den přímo nabitý porody. Marek zůstal na chodbě, mě sestra odvedla do místnosti, kde jsem se celá svlékla, věci uložila do skříňky a navlékla si erární košili.

Následně jsem ulehla na lehátko, sestra připojila monitor a chodila mě neustále kontrolovat. Mezitím si opisovala veškeré údaje z mé těhotenské průkazky. Pan doktor byl momentálně u jiného porodu, ale já nikam nespěchala. Zatím jsem se cítila celkem dobře, kontrakce probíhaly asi v čtyř minutových intervalech.

Řekla bych, že mi stále nedocházelo, že budu za chvíli rodit, že přijde krutá až nesnesitelná bolet…. Nevím, co je v takový okamžik lepší, jestli už vědět co člověka čeká, do čeho jde nebo být v roli prvorodičky a pouze tušit, ale nevědět????

Najednou to přišlo. Zmocnil se mě strach a panika. Slyšela jsem ženu, která rodila vedle, jak z posledních sil tlačí a křičí, představila jsem si sebe na jejím místě a nejraději bych se zvedla a utekla… Po chvíli přišel pan doktor, takový sympatický mladík. Vyšetřil mě, zkontroloval monitor a dovolil mi odejít za Markem na chodbu, abych chodila a porod se tak trochu uspíšil. Byla jsem moc ráda, potřebovala jsem vypadnout, nic neslyšet a mít vedle sebe nějakou milovanou osobu a zároveň i psychickou oporu.

Marek mě chtěl při chůzi podpírat, ale já jen chtěla, aby seděl v křesle a měřil čas mezi kontrakcemi. Jediný, kdo zatím věděl, že rodím, byli Markovi rodiče a sourozenci. Byl čas zavolat i našim, kteří nic netušili. Po zkušenostech s Martínkem, kdy porod trval celý den, jsem nechtěla rodiče zbytečně stresovat, dokud nebude jisté, že už opravdu rodííím!!

Naši z toho byli úplně vedle, hlavně tatínkovi se neuvěřitelně třásl hlas. Kladl mi na srdce, abych byla statečná, že jsou všichni myšlenkami se mnou a ať dáme vědět v jakoukoliv hodinu, že budou čekat, nepůjdou spát, dokud nezavolám. Bylo jasné, že by rozrušením stejně neusnuli.

Po více jak hodině šmajdání po chodbě, kdy mě sestra co 15 minut kontrolovala na monitoru, přišlo na řadu vyprázdnění střev, sprcha a následně i cesta na porodní sál. Marek původně k porodu jít nechtěl, já ho ani nenutila, ale nakonec se sám rozhodl, že nás v tom nenechá samotné, že i tentokrát s námi půjde!

Sál byl menší, útulný, se sprchou, křesílky a stolečkem. Na stolku byla voda pro Marka, já jsem si mohla pouze smočit rty. Bylo na nás, zda si chceme pustit hudbu, nechat svítit velké světlo nebo jen lampičku. Kontrakce byly stále častější a silnější. Sestry a porodní asistentka mě chodily každou chvilku kontrolovat, i když jsem byla otevřená teprve na tři centimetry. Myslela jsem, že to bude ještě dlouho trvat, ale asistentka mě uklidnila, že prý stačí, abych se otevřela na pět centimetrů a potom už to jde ve většině případů velice rychle.

Měla pravdu. Kontrakce byly stále nesnesitelnější, už se to nedalo vydržet, myslela jsem, že zešílím. Marek šel pro sestru, ta jen na mně mrkla a běžela pro doktora s tím, že už opravdu RODÍM! Sestry nachystaly vše potřebné, přišel pan doktor. Řekl mi, abych pořádně zatlačila a světe div se, už na podruhé byla naše malá venku!

Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit!!! Cítila jsem sice už delší dobu silný tlak dole, jako kdyby už byla hlavička venku, ale to byl asi jen můj pocit….. Bolest při porodu byla tentokrát silnější než u Martínka, alespoň tak jsem to vnímala já. Měla jsem pocit, že už to snad ani nevydržím, že to nepřežiju! Sice jsem se snažila mezi kontrakcemi odpočívat, nabrat novou sílu, ale moc to nezabíralo. Že to ale nakonec nabere takový spád a vše půjde tak rychle, tak na to jsem ani ve snu nepomyslela.

Najednou jsem se cítila skvěle, byla jsem jako v extázi. Marek mě držel za ruku, po tvářích nám oběma stékaly slzy. Na pocity plné emocí, kdy jsem prvně uviděla naši malou, už zřejmě nikdy, stejně jako u Martínka, nezapomenu. Naše princeznička mi připadala jako ta nejkrásnější holčička na celém světě, ale to si asi myslí o svém dítěti všechny maminky!

Ještě mi zbývalo porodit placentu, ale to už byla jen procházka rájem. Jelikož mě tentokrát ani nemuseli nastřihnout, zbývalo panu doktorovi ušít pouze osm stehů podél močové trubice. Pak jsem mu poděkovala, celý personál byl opravdu skvělý a omluvila se za nadávky, které mi ujely během porodu. Usmál se a odpověděl, že jsou zvyklí na horší věci a následně jsme se rozloučili.

Další hodinu jsem musela ještě ležet na porodním sále, kdyby snad došlo k nějakému problému. Společně s Markem jsme rozesílali v této noční hodině sms zprávy na všechny strany a byli jsme neskonale šťastni za ten sice trochu opožděný, ale o to krásnější vánoční dárek!!!!!

Související odkazy:
Porod - základní informace, rady a tipy
Těhotenství týden po týdnu:
Popis těhotenství 38. týden