Hodnotit / sdílet na:

Jak to všechno začalo aneb těhotenství v přímém přenosu

Zdravím všechny nastávají maminy, ženy, které jsou momentálně těhotné nebo tzv. čekatelky, ale i maminky, které již vychovávají jedno nebo více dětí.

Jmenuji se Martina, je mi 32 let, moje profese je ekonomického směru, po finanční stránce patřím asi k našemu průměru. Bydlím ve společné domácnosti se stejně starým přítelem, který je zároveň i otcem našeho syna.

Žijeme spolu jen tak, jak se říká na hromádce. Nejprve to bylo z důvodu, že pro naši velkou lásku není přeci zapotřebí žádný kus papíru, pak to bylo z důvodu mého těhotenství, takže jsme sňatek odložili, až se mi upraví postava po porodu. Jenže mezitím jsme byli na svatbě našim společným přátelům z "vejšky" a já se zamilovala do romantických šatů a velké svatby se vzpomínkami na celý život, na což zatím bohužel nejsou finance. Myslím, že to budeme tak dlouho odkládat, až budu šatům pro princeznu jaksi odrostlá a vezmeme se pěkně v tichosti v lepším kostýmku ..., ale to jaksi předbíhám událostem.

Touto cestou bych se s vámi ráda podělila o veškeré pocity, jenž předcházely mému prvnímu a provázejí moje současné těhotenství.

Začněme ale hezky od začátku, od početí našeho prvního syna.

Vždy jsem věděla, že chci mít více dětí, než jen jedno. Sama mám mladšího brášku a nevím, co bych si bez něho počala.

Když jsme se s partnerem rozhodli, že nastal konečně ten správný čas na miminku začít pracovat, bylo nám oběma 28 let. Myslím, že v dnešní době se myšlenkou mít dítě až kolem třicítky zabývá bohužel stále více párů, a to z důvodů studia, udržení práce, pořízení bydlení (vysoká hypotéka), budování kariéry, což posunuje věk potencionálních rodičů stále výš a výš.

Na miminku jsme tedy intenzivně pracovali, ubíhal jeden měsíc za druhým a pozitivní těhotenský test stále nepřicházel. Po určité době, nás paní doktorka poslala do Ambulance pro neplodné páry, kde nám udělali potřebná vyšetření. Po nich nám pan doktor oznámil, že bohužel nezbývá nic jiného, než podstoupit jeden, čí více inseminačních pokusů. Zároveň nás připravil i na fakt, že dle jeho názoru a dle našich výsledků by viděl větší šanci pro otěhotnění v metodě IVF (miminko ze zkumavky).

Byli jsme smutní, pořádně jsem to obulela a říkala jsme si, proč zrovna my ... ale to je asi přirozená reakce každého. Nakonec jsme byli rádi, že se vše konečně začalo řešit. Aby nebyl byt tak prázdný, pořídili jsme si pejska.

No a co "osud" nechtěl, hned první inseminace byla úspěšná!!! I samotný pan doktor řekl, že je to u nás malý zázrak!

Zázrak to opravdu byl. Po 9 měsících, kdy už jsem si připadala jako medvěd, přišel na svět v parném létě krásný (jak jinak), zdravý a hlavně NÁŠ milovaný chlapeček, kterému jsme dali jméno Martin.

Když byly našemu synovi asi 2 roky, usoudili jsme, že nastal čas, pořídit mu sourozence. Začali jsme tedy pracovat na dalším miminku, ale opět se ne a ne zadařit.

Situace se navlas opakovala. Objednání do Ambulance pro neplodné páry a potřebná vyšetření, následná hormonální léčba a i když sperma bylo v pořádku a já z gynekologického hlediska také, podstoupili jsme 4 pokusy inseminace a stále nic!

Přitom jsem začala navštěvovat i zde doporučovaný kurz Břišních tanců a rozhodla se doma cvičit Metodu Ludmily Mojžíšové.

Všechny ty měsíce, kdy jsme pokusy stále dokola opakovali (mnohdy nebyl partner v potřebné ovulační dny přítomen, takže se vše protahovalo o další měsíce), dopovali se hormony, chodili na ultrazvuk a čekali na modré proužky menstruačního testu, byly velice náročné a hlavně psychicky ubíjející.

Já jsem po hormonech začala nabírat, připadala jsem si nepřitažlivá, hnusná a hlavně duševně na dně. Po zákrocích mi bylo dost zle, takže jsem se nemohla ani na 100% věnovat malému. Konečný lékařský verdikt zněl, podstoupení umělého oplodnění. Při představě, co nás zase čeká, jsem ztrácela chuť a jistotu, že to právě v tuto chvíli chci všechno absolvovat.

Jak měsíce ubíhaly a mílovými kroky se přibližovaly třetí narozeniny našeho syna, blížil se i termín nástupu do zaměstnání. S partnerem jsme se dohodli, že zatím už nic dalšího podstupovat nebudeme, že vše odložíme třeba o dva roky nebo ponecháme osudu.

Podala jsem přihlášku do mateřské školky, podepsala jsem pracovní smlouvu a vyrazila na nákupy trochu elegantního oblečení, abych mohla za čtyři měsíce nastoupit do práce. Vnitřně jsem se s tím pomalu smiřovala, říkala jsem si, přijdu na jiné myšlenky, nebudu tím vším tak stresovaná a třeba to časem přijde samo.

A jakoby tam nahoře někdo uznal, že i my si zasloužíme mít další dítě, začala jsem v čase menstruace pouze lehce špinit. Trvalo to pouze jedno odpoledne, potom nic ... Stále jsem čekala, ale menstruace nepřicházela. Začalo mi být zle, objevil se bílý výtok, bolesti v prsou ...

Koupila jsem těhotenský test s vyšší citlivostí a ten mé podezření potvrdil, jsem těhotná!!! Teď, když jsme se smířili s osudem a rozhodli se, že s druhým dítětem zatím počkáme, že půjdu do práce, pomohu finančně se splácením hypotéky ..., je to tady! Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Čekala jsem ještě 3 týdny, zakoupila další těhotenský test a 13.5. 2009 jsem vyrazila na gynekologii.

PRVNÍ NÁVŠTĚVA GYNEKOLOGIE


Paní doktorka zatím nemohla těhotenství ani potvrdit, ale ani vyvrátit, takže mi nabrala krev a objednala na další konzultaci, středu 20.5.2009.

Týden od 13. do 20. 5. se vlekl jako žádný jiný. Bylo mi stále více zle, nevolnosti se stupňovaly a já se klepala jako ratlík, aby se podezření na možné těhotenství potvrdilo. Možná se divíte, proč jsem se obávala, že těhotná nejsem, když tomu veškeré příznaky nasvědčovaly, ale při hormonální léčbě jsem prožívala podobné stavy, takže jsem se bála, aby vše nebyl opět planý poplach.

DEN ROZUZLENÍ


V úterý 19.5. jsem odvezla malého k rodičům, abych ve středu 20.5. vše stíhala a včas se vypravila na gynekologii. Vstávala jsem v 5 hodin, bylo mi docela fajn. Nejprve jsem si vzala čaj a rohlík, umyla a vyfénovala vlasy, šla vyvenčit pejska. Pak jsem frčela. Do čekárny gynekologie jsem dorazila po 7. hodině ranní. Čekala jsem, až na mně přijde řada, byla jsem už čtvrtá. Celá jsem se třásla, musela jsem několikrát odběhnout na toaletu, neboť nervy přispěly k moji zvýšené nevolnosti.

Abych vás nenapínala, paní doktorka moje těhotenství potvrdila, jsem v 7. týdnu těhotenství. Dokonce ultrazvukem našla i tepající srdíčko. Bylo sice dobře schované, lekla jsem se, až mě polil pot, ale dle testů doktorka věděla, že se tam někde ukrývá, takže ho nakonec objevila.

Ven z ordinace a na ulici jsem se dostala ani nevím jak. Chtělo se mi tančit. Hned jsem rozeslala sms zprávy na všechny možné strany a vydala se k domovu.

Společně s partnerem zažíváme vlnu štěstí a radosti, i když víme, že je před námi ještě dlouhá cesta, než budeme "my čtyři a pes"!

Myslím, že za naplněním našich tužeb stojí bezesporu břišní tance a cviky podle Metody Ludmily Mojžíšové, všem "snaživkám" plně doporučuji.

Takže holky, tímto vás zvu na svoje "těhotenství v přímém přenose" a doufám, že se v některých situacích poznáte a řeknete si, tak v tom nejsem jenom JÁ sama!!!




dětský bazárek