18.09.2009: PÁTEK, OPRAVDU S NÍ CÍTÍM

Páteční dopoledne jsem využila k návštěvě gynekologie. Nejsem objednaná do poradny, ale šla jsem si pro papír o změně pobytu a přitom jsem dala paní doktorce i včerejší zprávu z urologie.

Jelikož jsem na neschopence, i když mám prakticky neomezené vycházky, tak si musím pokaždé, když jedeme mimo trvalé bydliště, dojet vyzvednout papír, který odevzdám na sociálce. Je to dost náročné, protože se nemůžeme rozhodovat spontánně, ale musíme vše dopředu plánovat. Kdyby na mně přišla kontrola a já nebyla doma, zbytečně bych přišla o peníze, což by nebylo příjemné, nemohu tedy riskovat.

Když mi sestřička podávala potřebné papíry, vycházela z ordinace pacientka, s kterou jsem se pravidelně setkávala v poradně. Je pravda, že už minule zde nebyla, ale bylo léto, čas dovolených a mnoho těhulek si termíny pozměňovalo, tak mě to ani nezarazilo. Zato teď mě její vzhled vyrazil dech. Byla bledá, smutné až uplakané oči a hlavně, neměla bříško. Její termín porodu se o moc nelišil od mého, úplně jsem ustrnula, ….. asi potratila……

Dotyčná zřejmě zachytila můj zděšený pohled a aniž bych něco řekla, sama ze sebe vyrazila: „ Ano, přišla jsem o ně“. Šel mi mráz po celém těle, nevěděla jsem, co na to odpovědět, tak jsem jen řekla, že je mi to líto. Paní hned tekly slzy po tvářích, dokonce mi připadlo, že při obouvání trochu zavrávorala, tak jsem rychle přiskočila a přisunula židli blíž.

Ven z budovy jsme šly společně. Obě jsme mlčely, bylo to velice nepříjemné. Pak se paní pomalu rozhovořila. První slova co řekla: „Za všechno mohu já“!!! Nevěřícně jsem na ni koukala, raději jsem mlčela, abych něco nepokazila. Věděla jsem, že čekají po umělém oplodnění dvojčátka, že si užili své, než se podařilo, ale jak to myslela, že za to může ona?????

Ani jsem nemusela dlouho čekat a dostala jsem odpověď na moje nevyřčené otázky. Paní bohužel neuposlechla doktory a chodila dál do práce. Cítila se dobře, dokonce chtěla odjet autem na dovolenou do Chorvatska, což ji kolegyně zdárně vymluvily. Ještě že tak, kdyby na to došlo cestou, kdo ví, jak by to dopadlo. Přesto chodila cvičit a dál dělala sport, byla na to celý život zvyklá, tak si myslela, že se nemůže nic stát.

Po jednom cvičení začala špinit, trochu se lekla, ale nemyslela, že to bude tak vážné. Přesto ji manžel odvezl hned do nemocnice, kde jí pořádně vynadali. Týden si tam poležela, prošla si přímo peklem. Doktoři se snažili miminka udržet, ale bohužel....

Nyní má v sobě obrovskou bolest a pocit viny, přestala komunikovat s celou rodinou, je tak akorát zralá do blázince….. Jediné pozitivum na tom všem je, že ji v nemocnici ujistili, že je vnitřně v pořádku a až se dá dohromady, může se opět pokusit otěhotnět.

Byla jsem ráda, že jsme došly k místu, kde jsem parkovala a musely se rozloučit Její příběh mě tak vystresoval, že jsem chvíli seděla bez pohnutí v autě a čekala, až se trochu uklidním. Litovala jsem, že jsem jí víc slovně nepovzbudila. Neřekla, že to přebolí, ......., ale sama jsem o těchto slovech nebyla přesvědčená, nedovedu si představit, jak já bych reagovala, takže jsem ani nedokázala nic podobného vyslovit. I když jsem to neřekla, přesto s ní opravdově cítím.

Související odkazy:
Potrat – ukončení těhotenství
Těhotenství týden po týdnu:
Popis těhotenství 24. týden