07.08.2009: PÁTEK, VZPOMÍNKY SE ŠŤASTNÝM KONCEM

Týden utekl jako voda a je tu opět pátek. Přestože je teprve ráno, začíná být pořádné vedro. Čeká nás rušný víkend, který jsme se rozhodli strávit společně s bráškou a jeho přítelkyní u našeho dědy na venkově. V sobotu se připojí i naši, chceme společně oslavit Martínkovy a dědovy narozeniny.

Honem na nákupy, cesta bude v tom vedru pekelná, ale co se dá dělat. Marek přijede z práce už kolem oběda, tak až se nadlábne, hned vyrážíme. V autě máme sice klimatizaci, ale snažíme se ji nepouštět naplno, býváme z ní často nemocní. Vím, že musí být teplota nařízena jen o trochu níž, než je venkovní, ale člověku to nedá, chce mít chládeček a pak to špatně dopadá.

Kouďák začíná být nervózní, vidí spousty tašek, cítí, že se něco děje. Cestování zrovna nemusí, ale u dědy se mu moc líbí. Je tam zahrada, kde si může najít stín nebo se naopak vyhřívat na sluníčku, pořádně se proběhnout, ...

Cesta rychle ubíhá, sluníčko vyhnalo většinu lidí k vodě, takže silnice jsou kupodivu celkem volné. Martínek si v sedačce chvílemi čte svoje oblíbené knížky s medvídkem PÚ a o krtečkovi, hraje si se zvířátky nebo pěkně spinká. Také Koudy dnes snáší cestu nad očekávání dobře.

Děláme si přestávky, jsem ráda, že to dnes odřídí Marek. Bříško mi přeci jen už narostlo a je už pro mně únavné dlouho sedět na jednom místě či stát. Bolí mně potom šíleně záda a břicho. Cestuji raději jako řidič, takto mi je víc špatně, motá se mi hlava, ale necítím se dnes nejlíp a při vzpomínce na bouračku v těhotenství s Martínkem, přenechám volant raději Markovi.

Ještě teď mám často živé vzpomínky na nehodu, která se nám stala, když jsem byla ve čtvrtém měsíci těhotenství s Martínkem. Jeli jsme s Markem z týdenní zimní dovolené na lyžích, byli už asi 10 km od domova a najednou jsem dostala smyk na neupravené vozovce. Marek mi sice hned řekl, co mám dělat, ale byl to jen mžik, pár desítek sekund a už jsme byli ve škarpě.

Dopadlo to tenkrát dobře, odneslo to jenom auto. Kdyby však naproti nám jelo jiné auto nebo dokonce nějaký náklaďák, tak by dnes asi nebyl Marek mezi živými a i já s mimčem v bříšku bych dopadla hodně špatně. První reakce Marka byly takové, že mi strašně nadával, zlobil se….nabourala jsem jeho milované autíčko, které ještě nebylo ani splacené.

Uklidnil ho, jako vždy, až jeho bratr, který mu po zavolání řekl: „Žijete, jste v pořádku, tak se na ostatní vykašli a buď šťastný, že to tak dopadlo. Každý takové štěstí nemá“. A pak přijel s termoskou horkého čaje a s dekami, abychom to čekání na policii a havarijní službu ve zdraví přečkali. Auto museli odtáhnout, bylo nepojízdné, takže nás švagr musel odvést domů.

Druhý den jsem šla raději na gynekologii, aby se paní doktorka přesvědčila, zda je s miminkem vše v pořádku, byl to přece jen dost velký náraz. Delší dobu jsem se bála řídit, ale nakonec jsem se z toho dostala.

K dědovi jsme dorazili v pořádku. Jeho první věta po ahoj byla, že jsem pěkně přibrala…to fakt potěší, že? Ale už si z toho nemůžu dělat hlavu, je to pravda a doufám, že to po porodu shodím, tedy budu se každopádně snažit. Hlavně ať je s naším miminkem všechno v pořádku. Dělám si doufám zbytečné starosti, ale s Martínkem mi tak špatně nebylo, tak proto asi ty obavy.

Pro dnešek toho mám nějak dost, tak jdeme s malým na kutě, zítra je taky den, tak nám nic neuteče!

Související odkazy:
Co všechno je dobré vědět, než přijde vaše miminko na svět
Těhotenství týden po týdnu:
Popis těhotenství 18. týden